Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky

„Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“ – pro název dnešního článku jsem si vypůjčil slova řeckého filosofa Hérakleita. Vydejme se teď společně proti proudu času. Náš příběh začíná před více než 70 lety, na sklonku druhé světové války. Na konci vyprávění jsou dvě vydání knihy, která dnes patří do zlatého fondu světové fotografie. A jak napovídá název, každé je jiné.

Ačkoliv světoznámý český fotograf Josef Sudek za celý svůj život vytvořil nespočet fotografických cyklů, jeho Praha panoramatická patří celosvětově k jeho nejznámějším dílům. Přesto o přípravě a vydání tohoto díla existuje poměrně málo informací. Pojďme to alespoň částečně napravit.

Čím Josef Sudek fotografoval Prahu panoramatickou?

Josef Sudek přišel během první světové války o pravou ruku. Osobní tragédie, která ovlivnila mimo jiné také způsob jeho fotografování.

Začátkem dvacátého století již existovaly relativně pohotové kamery na malé formáty negativů. Nicméně tyto přístroje nemohl Josef Sudek díky handicapu smysluplně ovládat. Proto od začátku fotografoval s přístroji větších rozměrů, které měly tu výhodu, že se stavěly na stativ a fotograf obrázek pomalu komponoval na matnici změnou umístění a polohy stativu. To Sudkovi vyhovovalo. Díky této technice snímal nepohyblivé předměty a scenérie. V průběhu let zkoušel různé kamery a formáty negativů. Podle vlastních slov také uvažoval o panoramatické fotografii:

V protektorátu jsem si myslel, že kdybych takovej aparát měl, že by se s ním daly dělat hezký krajiny. Já jsem ho znal jenom z ceníku od Albrechta… Naštěstí jsem o něj potom po protektorátě zakopl ve Frenštátě u jedněch známých…

Přístroj skutečně ve Frenštátě od pana lékárníka Parmy dostal. Jednalo se o aparát Kodak Panoram No. 4 – jednoduchou dřevěnou kameru s válcovou dráhou filmu. Během expozice se objektiv otáčel kolem válcové osy a osvětloval film štěrbinou pohybující se před filmem. Objektiv byl jednoduchá spojná čočka – meniskus. Závěrka umožňovala pouze časy přibližně 1/50 a 1/25:

Jenomže fotoaparát byl už v té době hodně starý, takže do něj již nebyly k mání originální filmy. Naštěstí tenkrát Sudkovi pomohl jeho přítel Andrej Bobruška. Poslechněme si pana Bobrušku, jak o tom vypráví:

Po válce Sudek dostal ve Frenštátu panoramatickou kameru značky Kodak. Musel jsem mu ji nejprve opravit a upravit. Kamera byla ze začátku století a filmy do ní se u nás nevyráběly. Sudek napsal do Ameriky, ale ani Kodak už takové rollfilmy dávno nevyráběl. Kameru jsem tenkrát předělal tak, aby se do ní zastrkoval jeden list filmu, místo aby se film přetáčel z cívky na cívku. Ty listy jsem musel stříhat z velkých formátů. Fotoaparát byl tím pádem jen na jeden obrázek, pak se musel potmě vyměnit film. Sudek si nechal ušít klotový pytel, do kterého se schoval i s aparátem.

S filmy do kamery mu pomohli další přátelé, jak pro změnu popisuje v rozhovoru fotograf Jindřich Brok:

Nejdříve mu řezal filmy z formátu 30 x 40 ručně pan Ehm, který si na to troufl. Já bych si netroufal, ale začal jsem vyjednávat s Fotochemou a ta kupodivu udělala laskavost. V Českém Brodě nařezali filmy na příslušný formát a zabalili mu je po šesti kusech. Přátelé mu ušili velikánský klotový pytel, on do toho pytle vždycky vlezl a tam rukou a zubama přendával film. Při každém snímku znovu, protože kamera se nabíjela na každý jednotlivý snímek potmě. Když vybíral do knihy, kde je nakonec dvě stě osmdesát snímků, měl přes tisíc záběrů. Jen si to představte – pokaždé znovu vlézt do pytle, po každém snímku, tisíckrát. Jen ten fyzický výkon.

Takže jak to bylo s fotoaparátem teď už víme, díky Jindřichu Brokovi si dokonce můžeme udělat obrázek o tom, z kolika negativů Josef Sudek vybíral. Otázkou zůstává, jak dlouho se toulal Prahou a hledal panoramatické záběry.

Jak dlouho Sudek fotografoval?

Jisté je, že všechny fotografie publikované v knize jsou z padesátých let dvacátého století. Ale jak dlouho Josefu Sudkovi trvala příprava obrazového materiálu?

První, na co jsem narazil, je text Slovo ke čtenáři od Zdeňka Kirschnera v druhém vydání, kde je naznačeno, že kniha vznikala deset let. Sudkova dlouhotrvající práce na jednom námětu je všeobecně známá, nicméně jsem se s tímto tvrzením nespokojil a pátral dál. V literatuře jsem objevil několik útržků rozhovorů na toto téma přímo s panem Sudkem:

Ty jitrnice původně nebyly zamýšlený jako Praha… Původně jsem dělal takový krajiny, Praha přišla později. Ono to bylo podmíněný tím, že jsem tam musel po každým snímku nabíjet novej film. Rothmayer na to potom vymyslel ten pytel, abych si to mohl dávat přes rameno. Než to začalo, tak to trvalo dost dlouho. Tenkrát přišel Řezáč, že by se z toho dala udělat jitrnicová Praha. No, a já jsem slíbil neurčitě, že to možná bude, ale to jsem ještě nevěděl. Když toho bylo víc, tak jsem si teprve řekl, že by to šlo… S tím pytlem jsem dělal první panoramatické fotky Prahy — Hradčany z nábřeží. To bylo asi tak tři roky před vydáním mé knížky.

Z rozhovoru ve Večerní Praze ze dne 10. 12. 1956 zároveň vyplývá, že koncem roku 1956 už měl Prahu Panoramatickou velmi slušně rozdělanou:

Jaké obrázkové publikace chystáte pane Sudku v příštím roce?
„Karlův most a jeho okolí. Bude to přes dvě stě padesát fotografií velkého formátu… Chystám též obrazovou monografii na širokém formátu o Praze. Panoramatické fotografické pohledy. Zaexperimentoval jsem si v ní. Pokusil jsem se o čistě fotografická zátiší, o náměty ryze fotografické. To znamená, nedíval jsem se na věci malířsky, ale fotograficky.“

Dá se tedy předpokládat, fotografoval Prahu panoramatickou minimálně tři roky v období let 1956-1958. Ještě jednou se k tématu vrátil Jaroslav Boček v rozhovoru Nad starým kodakem, dávný rozhovor s Josefem Sudkem, poprvé uveřejněném až v roce 1986, deset let po Sudkově smrti:

Jak dlouho jste dělal Prahu?
„To vám ani neřeknu. Snad tři roky. Ta periférie mě k tomu dohnala. Já sem žádnej cyklus nechtěl dělat. To ta periférie si vynutila, abych udělal i vnitřek. Ale má to boty. Kdyby to chtěl mít člověk dokonalý, tak to bude vypulírovaný. Tak tam rači nechám chyby, jen aby to nebylo nemastný, neslaný. Říkám, žádnej cyklus sem nechtěl dělat. Prostě sem chodil po Praze. Taky na mě pokřikovali: Strejdo, kam s tím flašinetem? — to jako když viděli, jak táhnu tu mašinu — a já jim na to: No, no přece hrát, támhle k Národnímu divadlu. A tak sem to spatlal. A třeba eště něco spatlám.“

Josef Sudek na toulky Prahou naštěstí nebyl sám. Od roku 1945 se Sudkem chodil fotografovat také Jiří Toman, který podle vlastních slov „absolvoval dobrou čtvrtinu cyklu Praha panoramatická“.

Dvě vydání Prahy panoramatické

Kniha PRAHA PANORAMATICKÁ do dnešních dnů vyšla pouze ve dvou vydáních. Poprvé v lednu roku 1959, podruhé o 33 let později v roce 1992.

První vydání z ledna roku 1959 bylo tištěno v nakladatelství Odeon přímo pod dohledem Josefa Sudka podle grafického návrhu Otto Rothmayera. Tisk byl proveden hlubotiskem, podkladem pro leptání měděných válců byly originální negativy. Pozitivy, pořízené samotným Sudkem, byly k ruce pouze pro potřebné náhledy redaktorům. Jednalo se o kontaktní kopie negativů rozměru 10 x 30 centimetrů.

Jakým způsobem Sudek dohlížel na prezentaci svého díla krásně popisuje pan Zdeněk Pilař:

Pana Sudka jsem poznal v nakladatelství Odeon, kde jsem byl dlouhá léta ve výtvarné redakci. Když dělal Prahu panoramatickou (to byla taková jeho specialita – podlouhlé záběry, kterým říkal „itrnice“), došlo ke sporu. Sudek chtěl, aby fotografie byly v černých rámečcích na bílé ploše, v originální velikosti, tedy vlastně jakýsi kontakt. My jsme tehdy nechtěli ty černé rámečky, dlouho jsme mu říkali, že fotografie budou působit jako parte. A on se zase zlobil: „Fešáci, fešáci,“ — to bylo takové jeho titulování — „tomu vy nerozumíte, to tam musi být, na to nekoukejte, já od toho neustoupím, buďto to bude takhle, nebo si to vezmu a jdu pryč.“ On když se už hodně zlobil a začalo to být vidět, řekl buď — anebo. Buď to vydám takhle, nebo to nevydám vůbec. Tak jsme museli ustoupit. Ale když ta knížka vyšla, věděli jsme, že pravdu měl on. On měl totiž vždycky koncepci knihy promyšlenou, neexistovala žádná improvizace, nemůžeme ani mluvit o tvrdohlavosti, on prostě přišel, měl představu a pak na ní samozřejmě trval.

Počátkem 90. let bylo původních 284 náhledových pozitivů z archivu Odeonu věnováno Uměleckoprůmyslovému muzeu v Praze. A po 33 letech v roce 1992 posloužily tyto pozitivy jako základ druhého vydání Prahy panoramatické.

Technika mezitím pokročila. Náhledové pozitivy byly naskenovány a druhé vydání bylo připraveno ofsetovým tiskem duplexem. Snahou bylo prezentovat jemnější tlumené světlo z autorských kopií jako autentičtější odraz Sudkovy tvorby v momentě, kdy již autor nemohl být přítomen.

Dalším viditelným rozdílem je odlišná fotografie na obálce. Zatímco na prvním vydání podle Sudkova záměru najdeme klasické panoráma Hradčan ze Smetanova nábřeží, na obálce druhého vydání je fotografie siluet barokních soch z Vrtbovské zahrady. Snahou nakladatelství zřejmě bylo na první pohled vizuálně odlišit obě knihy.

Jak vypadá srovnání obou vydání? Asi nelze úplně jednoznačně odpovědět. Některé fotografie vypadají lépe ve druhém vydání, některé naopak ve vydání prvním. Je to také věcí osobního vkusu, kdy někdo upřednostňuje kontrastnější podání, zatímco jinému se líbí měkká sudkovská melancholie a zádumčivost…

Zde naše vyprávění končí. Jak to bude dál? Vyjde Sudkova Praha panoramatické do třetice všeho dobrého? Anebo mezitím vyjde naše rozpracování tématu Sudkových pražských jitrnic? Uvidíme. Čas ukáže…

Použité zdroje
– Josef Sudek: Praha panoramatická, 1. vydání, 1959
– Josef Sudek: Praha panoramatická, 2. vydání, 1992
– Jan Řezáč: Josef Sudek – Slovník místo pamětí, Artfoto, 1994
– Jaroslav Anděl: Josef Sudek o sobě, Torst, 2001
– Jan Handrejch: Česká panoramatická fotografie po 2. světové válce, diplomová práce, 2009
– Josef Sudek v rozhovorech a vzpomínkách, Torst, 2014
– temnakomora.cz