Slepá kolej

S Petrem máme dneska sraz v 6:30 ráno u Železničního mostu. Pomalu se blíží podzim a předpověď počasí slibuje na dnešní den ranní mlhy. Nakonec z toho ale v Praze nic není, je polojasno a nad Prahou se válí jakýsi divný opar. Z fotografování zádumčivého vltavského nábřeží nic nebude.

Protože přicházím na domluvené místo o něco dřív, skoro za tmy fotografuji pohled z mostu na Vyšehrad a Císařský ostrov. Ještě svítí pouliční osvětlení a expozimetr ukazuje při třicetině sekundy při otevřené cloně skoro dvojnásobnou podexpozici. Nenechám se odradit. Se zatajeným dechem exponuji kinofilmovým Noblexem pevně opřeným o zábradlí:

Sedáme s Petrem na tramvaj a popojedeme Podolským nábřežím jednu zastávku ve směru na Veslařský ostrov. Ani tam však nenalézáme vhodné objekty našeho zájmu. Marína za plotem pod zámkem, na konci pěšiny zamčený a oplocený objekt Veslařského klubu. Praha nostalgická jakoby se nám dnes velkým obloukem vyhýbala.

Namísto Prahy dostávám zádumčivou náladu pro změnu já. Že bychom dnes vyšli naprázdno? Z krize mě dostává Petr, který dnes září optimismem. Dobrá nálada se vrací i mně, když s Petrem klábosíme o všem možném nad výborným kapučínem nedaleko Smíchovského nádraží. Chci Petrovi ukázat pěší lávku přes koleje vlakového nádraží, kde jsem minulý rok fotografoval panoramata, které se sice do výběru Prahy panoramatické nedostaly, nicméně to místo mám moc rád.

Koukáme s Petrem z lávky na koleje, když naši pozornost upoutá druhá strana nádraží. Uvědomím si, že jsem při svých předešlých návštěvách nikdy lávku na druhou stranu nepřešel. Vydáváme se tam.

A tam to je, čekalo to na nás. První snímek děláme u bývalého vstupu do nádražní haly severního nástupiště ve směru na Hostivice. Čas se tu zastavil.

Procházíme dovnitř nádraží. Na slepé koleji tu odpočívá vysloužilec. Vlak, který odjezdil své a splnil účel, pro který byl vyroben. Zašlá sláva stroje, jenž předal štafetu strojům modernějším.

Nastal čas odchodu. Jsme spokojeni. Opět se ukázalo, že kdo hledá, najde. Chce to kapku trpělivosti a nenechat se odradit, když věci nejdou rychle tak, jak člověk očekával. S Petrem si nakonec dáváme předsevzetí, že najdeme další opuštěná nádraží v Praze. Nebude trvat dlouho a taková místa nenávratně zmizí…

Víte o něčem podobném? Dejte nám vědět!