Jak to celé začalo

Petr:
Všechno to začalo jednoho loňského lednového večera na pravidelné schůzce našeho fotoklubu Černá Slunečnice. Po vydatné večeři nastal čas se věnovat i intelektuálnějším tématům. Mezi opožděnými PFky se na stole objevily i první jitrnice – panoramatické fotografie, které přinesl Michal. Byl jsem lapen. 

Ještě ten večer, cestou domů, jsem si řekl, že tohle musím také zkusit. Bude zábava se vrátit k filmové fotografii – ke kořenům, na kterých jsem vyrůstal. Měl jsem velké štěstí, že se mi povedlo rychle sehnat malého Noblexe 135 – panoramatický fotoaparát na kinofilm. S ním jsem záhy vyrazil do ulic a – narazil. Ono totiž vměstnat vše do podlouhlého formátu, který je díky rotačnímu způsobu snímání náchylný na jakýkoli náklon, není jen tak. Z prvního filmu jsem byl dost zklamaný. U druhého se to moc nezlepšilo. Pořád mi tam něco nechtěně padalo, nebo různě přečuhovalo. Ale nevzdal jsem to. Pustil jsem se do studia mistrů panoramatické fotografie – ať to byl Sudek, Koudelka, Bican, Spurný nebo Vitovský. A s každým dalším filmem jsem měl lepší a lepší pocit.

Na začátku února jsme s Michalem vyrazili na první společnou procházku Prahou. Vlastně v tom tenkrát ještě nebyl žádný záměr. Báječně jsme si to užili. A hned na únorovou schůzku našeho fotoklubu jsme každý přinesl své výsledky. Bylo nám jasné, že se něco rodí. Nechtěli jsme to s Michalem pustit a tak jsem se dohodli, že v dokumentování Prahy budeme pokračovat.

Asi jen málokteré místo je u nás tak často fotografované jako Praha. Přesto si myslíme, že je stále co fotit. Letos uplyne 60 let od chvíle, kdy Josef Sudek zhmotnil svou celoživotní lásku k tomuto městu v knize Praha Panoramatická. S trochou té drzosti jsme si tedy půjčili tento název a vydali se do ulic, abychom ukázali, jaká je Praha dnes.

Petr a Michal
Petr a Michal

Michal:
Po čtyřech letech toulání s digitálem na krku ulicemi měst při hledání námětů a situací, kde v hlavní roli vystupovali lidé, jsem najednou pocítil touhu po změně. Vše vyvrcholilo v lednu roku 2018. Kniha pouliční fotografie Takoví jsme byla na světě a nastal čas změny. Oprášil jsem v hloubi skříně před lety odložený kinofilmový Noblex, koupil několik ruliček filmu a vyrazil na první toulky Prahou. Bez určitého cíle jsem se nechal unášet atmosférou města.

Stejně jako Petr jsem narazil na absolutní neznalost nového formátu. Je to celé moc široké, vejde se tam mnohem víc než na klasické formáty a je velmi obtížné vybrat do záběru jenom to, co tam chcete mít. Jak říká v dokumentu České televize světoznámý český fotograf Josef Koudelka:
„Kompozice je to, co vidíte. A to, co nevidíte, ji dává tu správnou hodnotu.“

Nakonec jsem několik prvních fotografií a fotoaparát přinesl na setkání fotoklubu a dál to pokračovalo přesně tak, jak popisuje Petr. Dnes už se Petrovi mohu přiznat, že jsem to harampádí s sebou vzal právě proto, že právě on se možná chytí na nastraženou návnadu 🙂

Přidej komentář