Představujeme – fotograf Antonín Kostka
Po Josefu Koňaříkovi dnes představujeme dalšího vynikajícího moravského fotografa pana Antonína Kostku, který už více než čtyřicet let objektivem fotoaparátu hledá fotografické motivy v čarokrásném koutu Země na pomezí Moravy a Slovenska – Bílých Karpatech. Pojďme si společně poslechnout, jak vypráví o své celoživotní lásce k fotografii.
Antoníne, při hledání autorů, kteří stále upřednostňují klasickou analogovou fotografii před digitálem, jsme narazili na váš web. Krásné fotografie Bílých Karpat, upřímné vyznání fotografa. Jak dlouho se fotografii věnujete?
Fotografovat jsem začal v roce 1971 ve svých 13 letech, kdy jsem si díky vlastním úsporám a podpoře rodiny mohl dovolit na konci prázdnin koupit v drogerii svůj první fotoaparát – dvouokou zrcadlovku Ljubitel 2 za 295 Kčs. A jelikož jsem měl v hotovosti celkem 300 Kčs, tak jsem rovnou přikoupil i film FOMAPAN 21 DIN v ceně 5 Kčs. A tím to vše začalo. Rozhodnutí o mém „fotografickém“ směřování ale padlo už o několik roků dříve, kdy jsem se zatajeným dechem sledoval legendární pořad ostravského televizního studia LOVY BEZE ZBRANÍ. Před televizními kamerami vyprávěli v prostředí lovecké chaty své jedinečné příběhy milovníci přírody, spisovatelé a samozřejmě také slavní fotografové – Sláva Štochl, Jaroslav Holeček, Marcel Safír, Bohumír Hanák a další. Jejich vyprávění o lovech s fotoaparátem v atraktivních přírodních lokalitách Československa doplněná fotografiemi mě naprosto fascinovala a já se chtěl stát jedním z nich…
Inspiraci jsem tedy měl úžasnou a pokus jsem učinil neprodleně – hned na prvním filmu: v husté koruně vysokého stromu jsem Ljubitelem na vzdálenost asi 20 metrů po předchozím zaostření na nekonečno vyfotil veverku. Film a obrázky jsem nechal vyvolat, jak bylo v té době u začínajících fotoamatérů obvyklé, v Družstvu Fotografia. S napětím jsem si vyzvedl po týdnu sáček se zvětšeninami 9×9 cm (1,10 Kč/ks) a chvíli marně přemýšlel, proč jsem ten neostrý šedivý strom v lese vlastně fotil. Když jsem se konečně rozpomněl, ani s využitím lupy jsem veverku na snímku nenašel…
Vaše fotografická témata jsou naznačena názvy alb na vašem webu: krajina, řeka, stromy, ale také lidé…
Po asi dvou letech neúspěchů s Ljubitelem na poli fotografie krás živé přírody (dnes se hojně používá hezký „ryze český“ výraz „wildphoto“) jsem dospěl k závěru, že „tudy cesta nevede“. Žil jsem na vesnici a neměl kolem sebe nikoho, kdo by mně poradil. Veškeré informace jsem hledal ve skromném inventáři fotografické literatury místní lidové knihovny. Vycházel jsem základní školu a o zrcadlovce s teleobjektivem se mně na dlouho mohlo jen zdát. Jako asi každý začátečník jsem v té době fotil se svým Ljubitelem všechno kolem, co mě obklopovalo: rodinu, domácí zvířata, staré lidi, spolužačky, krajinky, školní výlety…
Vzhledem k mému celoživotnímu zájmu o přírodu se postupně snímání „všeho“ vykrystalizovalo ve „specializaci“ na fotografii přírody Bílých Karpat na moravskoslovenském pomezí, která mě obklopuje. Studoval jsem díla Mistrů a zjistil, že Josef Sudek má svou Prahu a okna ve svém ateliéru, Martin Martinček Liptov, Jiří Havel Krkonoše… Uvědomil jsem si, že pokud chci dosáhnout ve fotografii jisté kvality a přesvědčivosti a aspoň trochu se vzdálit od všední popisnosti, cesta k tomuto cíli může vést pouze přes úzké zaměření na jedno téma. Téma mně důvěrně známého „domova“, ke kterému se můžu opakovaně vracet ve všech ročních i denních dobách a atmosférách.
A tak od počátku 80. let minulého století se opakovaně a rád vracím na „svá“ místa v okolí Vlárského průsmyku na pomezí Moravy a Slovenska. Od původního zaujetí pro divokou zvěř jsem postupně přešel ke krajině, řece Vláře, vodopádům na horských potocích, stromům, tajemství noční lesa za úplňku, kde expozice se odměřuje ne na zlomky vteřin, ale na celé hodiny. A v začátcích tohoto fotografování jsem ještě fotografoval v horských samotách rychle mizející svět starých lidí, s nimiž postupně odcházel po staletí zakořeněný a téměř neměnný způsob života diktovaný drsnými přírodními zákonitostmi.
Mohl byste nám říct, proč ještě dnes filmy a vývojky?
V době, kdy jsem začínal, měla fotografie více než stoletou historii. Černobílý proces se stále po krůčcích zdokonaloval a vyvíjel, barevná fotografie limitována kvalitou a cenou nebyla v Československu příliš rozšířená a o digitální fotografii se ještě ani nepsalo. Začínal jsem tak, jak mi to okolnosti a doba umožňovaly. V klasické fotokomoře jsem strávil při červeném světle mnoho hodin, dnů a nocí. Tajemství procesu spojené s napětím při vyvolávání filmů a vůně vývojky se mně i po téměř půlstoletí stále neomrzely!
Postupně se měnily pouze fotoaparáty: stále funkční Ljubitel nahradil Zenit E, následovaly Pentacon Six, Moskva V a Mamiya Super 23. Poslední tři jmenované používám stále. Digitální aparát doposud nevlastním.
Myslím, že „pomalé“ a rozvážné analogové středoformátové fotografování uprostřed nočního pralesa, kdy mnohokrát nedojde ani k expozici, nejlépe odpovídá námětům a mému pojetí fotografie a v neposlední řadě umocňuje osobní prožitky při fotografování v dnešní neklidné a rychlé době. Za neméně důležitý považuji ve snaze o tvůrčí fotografování také proces vlastní výroby zvětšenin – od vyvolání filmu až po závěrečnou retuš a adjustaci zvětšeniny. Každá fotografie se tak stává neopakovatelným rukodělným originálem s léty prověřenou dokonalou stálostí trvající desítky let…
Vydal jste autorskou knihu Má Vlára. Co vás k tomu vedlo?
O vlastní obrazové knize, jako skromném poděkování a vzdání holdu „mé Vláře“, jsem uvažoval mnoho let. A stále bylo vše na vážkách, nerozhodnuté, ve stádiu nekonečných úvah a příprav. Čas běžel, původní předpokládaný termín – rok 2008 – jsem samozřejmě nestihl, a tak se s odstupem deseti let nabídly loňské šedesátiny. A vydání knihy vydatně podpořily dotazy a hecování vlastní rodiny…
Naše čtenáře bude určitě zajímat, co všechno obnáší vydat vlastní knížku.
Nevím, jestli jsem schopen čtenáři předat nějaký relevantní postřeh, neřkuli radu. Na počátku byla pouze má rámcová představa, bez sebemenší teoretické znalosti, nebo praktické dovednosti v daném oboru. Orientační vizi jsem získal studiem stovek obdobných fotografických knih z české i zahraniční produkce. Vytvořil jsem si tedy velmi neurčitou představu o výsledku – to vše v mnoha variantách, u kterých jsem si postupně laickou úvahou vyhodnocoval a zapisoval plusy a mínusy jednotlivých řešení a postupně docházel k vlastnímu definitivnímu názoru. Současně jsem prováděl výběr fotografií, což byl úkol přetěžký. Vybrat v archivu ze stovek zvětšenin pořízených v časovém úseku téměř 40 let něco málo přes sto fotografií tak, aby kniha byla vyvážená, záběry a místa se příliš neopakovala. V mnoha případech to také znamenalo vzdát se fotografií s vlastním, třeba neopakovatelným a unikátním prožitkem nebo vzpomínkou, ve prospěch obrazové kvality a celku.
Předpokládal jsem, že technická realizace bude problém nejmenší, stačí jen zaplatit. Následovala skoro rok trvající jednání v grafických studiích a tiskárnách – poptávky, nabídky a diskuze ohledně skenování fotografií, grafické přípravy a tisku. Když selhala renomovaná studia a příprava knihy se beznadějně zastavila, přišly mně do cesty dvě velké náhody, které celý „projekt“ zachránily. Na jedné z mých autorských výstav mě oslovil neznámý fotograf, Čechošvýcar, žijící tč. ve Švýcarsku s tím, že by mi chtěl zdarma vydat fotografickou knihu – ve dvou výtiscích! Jednu pro mě a jednu pro něho. Svěřil jsem se mu se svou snahou a už rozpracovaným a bohužel nedokončeným záměrem. Vyslechl si pozorně mé trable a přišel s velkorysou nabídkou: zdarma a do týdne mi 120 fotografií formátu 30×40 cm na profesionální úrovni naskenuje ve Švýcarsku. Slib dodržel stoprocentně. Grafiku a veškerou předtiskovou přípravu mně v rekordním čase a na vysoké úrovni udělal další fotograf. A tak tímto ještě jednou děkuji přátelům fotografům Jiřímu Skřipskému a Ladislavu Pekárkovi za perfektní a nezištnou pomoc. Videoprezentaci knihy s hudbou Sergeje Rachmaninova je možné vidět zde.
Víme o vás, že jste v oblasti fotografování ve vašem kraji velmi aktivní. Jak je to s vámi a skupinou ANDROMEDA?
Fotoskupinu ANDROMEDA Brumov-Bylnice jsme založili s přáteli v roce 2000 po rozpadu brumovského fotoklubu KFA. Ještě v témže roce jsme, s úmyslem obnovit a posílit po společenských změnách na konci 90. let minulého století skomírající fotografické sdružování, založili společně s fotoskupinou Okamžiky Zlín doposud fungující a slibně se rozvíjející Moravskoslezský mapový okruh, který jsme v době našeho účinkování v něm opakovaně vyhrávali. V současné době se už mapových okruhů aktivně neúčastníme a pracujeme na bázi volného sdružení.
Co pro vás fotografie znamená?
Celoživotní náplň volného času, zábavu a radost. Stovky dnů a nocí prožitých s fotoaparáty v bělokarpatské divočině. Nikdy nekončící hledání motivů, světla a neopakovatelných atmosfér v nejkrásnějším a největším „ateliéru“ světa pod noční oblohou, prchavé okamžiky svítání, při kterém fotografovo osamění oblažují vzácná setkání s rysem, medvědem, nebo třeba karpatskými jeleny.
Antoníne, chcete něco závěrem vzkázat našim čtenářům?
Všem bych chtěl popřát Dobré světlo a mnoho radosti při fotografování! Popřát, aby příliš nepodléhali módním trendům barvami hýřícího komerčního, pomíjivého a plytkého virtuálního světa.
Aby měli víru ve vlastní poctivou práci a nikdy neuvěřili, že k dosažení mistrovství stačí mobil, kvalitní „postprodukce“ a účast na dvoudenním workshopu.
A také aby měli občas vůli se zastavit, poohlédnout a pokorně vzdát hold umělcům, jejichž díla se nesmazatelně zapsala do fotografické historie. Třeba Josefu Sudkovi, na jehož dílo tady volně navazujete.
Děkujeme za rozhovor a přejeme vám spoustu dalších krásných obrázků.
Další fotografie a texty můžete najít na webových stránkách pana Kostky. Věříme, že vás upřímné Antonínovo vyprávění dostalo stejně, jako nás.
2 Komentáře
Zapojte se do diskuze a řekněte nám svůj názor.
Antonína Kostku znám jako vynikajícího fotografa a jeho dílo je mi velice blízké – sám jsem už asi krajinář, i když troch jiný…viz https://www.youtube.com/watch?v=JH8VFYa3I9E .
Bylo mi velkou ctí, když mi autor svěřil práci na grafice a předtiskové přípravě jeho knihy. Byla to těžká, ale neskutečně krásná práce, za kterou vlastně mohu jen poděkovat.
Ladislav Pekárek
Ladislave, moc pěkné video o Lomňanské krajině – fotografie ve spojení s hudbou. Doporučuji shlédnout i ostatním návštěvníkům.
Tvorba grafického designu foto-publikace je vždycky výzva, pokud člověk chce navázat na klasický léty ověřený styl a zároveň přinést alespoň kousek něčeho nového. Myslím, že u Antonínovy knihy se vám to podařilo. I my s Petrem nyní připravujeme první verzi grafického návrhu budoucí Prahy Panoramatické, tak nám držte palce, ať se nám to povede alespoň tak, jako se to povedlo vám.
Mějte se, Michal.