Představujeme – fotograf Josef Koňařík
Prvním dílem dnes zahajujeme novou rubriku, ve které vám chceme postupně představovat zajímavé osobnosti současné české fotografie. Chceme se zaměřit na vybrané autory, kteří se zajímají o klasickou, zejména černobílou fotografii na filmové materiály. A také představíme fotografy, jejichž tématem je Praha ve všech jejích podobách.
Jako prvního v řadě nám dovolte představit pana Josefa Koňaříka. Nadšeného fotografa z Jablůnky u Vsetína, který dodnes máchá prsty ve vývojce a za svitu červené žárovky prožívá v temné komoře neopakovatelné zážitky při zrodu nového obrazu.
Josefe, objevili jsme tě úplnou náhodou díky tomu, že máš na svých stránkách úžasný projekt s názvem Rožnov panoramatický. Můžeš prozradit co bylo impulsem pro vznik těchto fotografií?
Rožnov panoramatický jsem začal dělat někdy kolem roku 2009. Je to město, ve kterém jsem strávil dětství a mládí, mám k němu tudíž velmi hluboký vztah. Také proto, že pokud se mi podařilo zjistit, tak nikdo jiný zde doposud panoramatickou kamerou systematicky netvořil. Vše se dnes překotně mění, a tak i některé mé prvotní záběry mají dnes už historickou hodnotu. Některá místa nenávratně zmizela, budovy byly přestavěny nebo dokonce zbourány.
K městu patří samozřejmě i lidé, a tak se je snažím zachytit ani ne jako stafáž na ulicích, ale rovnou u nich doma, kde to dobře znají, kde se cítí dobře. Snažím se tím o jakousi sociologickou studii o tom, jak se žilo na tomto konkrétním místě v určitou dobu.
Lidé a jejich město jsou zároveň součástí určité krajiny, a tak ani ta mě neminula, ba právě naopak! Krajinu mám rád a zabývám se jí od počátků tvorby. Je to běh na dlouhou trať. Rožnov jako námět se asi jen tak nevyčerpá…
Možná pojďme začít od začátku. Jak ses vlastně dostal k fotografování a co pro tebe fotografie znamená?
K fotografování jsem se dostal v roce 1975, kdy mi byl dán rodiči k vánocům osudový dar – fotoaparát Smena 8M. Nejdříve jsem to měl jen jako „technického“ koníčka, ale kolem roku 1982 se to zlomilo a začal jsem fotografii chápat jako výrazový, tvůrčí prostředek. Prvními rádci na tomto poli mi byli známí fotografové Miroslav Bílek z Rožnova pod Radhoštěm a Milan Borovička z Valašského Meziříčí. Jako rožnovák jsem to k nim měl blízko. Po vojně v roce 1986 jsem začal navštěvovat Lidovou konzervatoř v Ostravě, kterou vedl výborný pedagog Bořek Sousedík a Institut Výtvarné, dnes Tvůrčí fotografie. Fotografie, hlavně ta klasická, pro mě znamená pomocí média možnost vyjádření vnitřních pocitů, pohnutek a impulsů. A nakonec pak přenesení vlastních myšlenek na fotografický papír.
Kde a co fotografuješ nejraději?
Rád fotografuji u sebe v „ateliéru“, bývalém dětském pokoji přetvořeném k tomuto účelu, kde má hlavní slovo moje oblíbená Mamiya RB67, se kterou je radost pracovat. Tohle bych samozřejmě mohl říci i o svých dalších aparátech, které se nějak za ta léta u mě „namnožili“. Ale fotografie jak víme, není a neměla by být pouze o technice a fotoaparátech, ale především o myšlenkách, pocitech, prožitcích, emocích. Takže si doma rád dělám různá zátiší z nahodilých předmětů, baví mě je aranžovat v různých souvislostech a dávat jim jiný, nový obsah.
Druhým mým „ateliérem“ je mi krajina okolí kolem mého bydliště, Jablůnky u Vsetína, kde mám za ta léta, co tam bydlím již své prošlapané cesty a náměty. Je to krajina v tradičním pojetí tohoto žánru i krajina jako kulisa k aranži mých fotografických obrazů, které si vymyslím a často předem také načrtnu na papír. Někdy tyto výsledné fotografie již mají málo společné se samotnou krajinou, a pokud bych měl vyjádřit jednou větou jak to je venku námětově, tak bych řekl – je to krajina, zátiší, akt, metody inscenace…
Na svém webu se zmiňuješ, že panoramata fotografuješ ruským přístrojem Horizon. Co pro tebe v rámci tvorby znamená fotografování na film a panoramatický formát?
Panoramatický formát a panoramatickou fotografii dělanou na film miluji! Kdysi jsem toužil vlastnit dnes už legendární aparát Horizont, nebyl v osmdesátých létech u nás příliš k sehnání, a když, tak byl hodně předražený. Nakonec jsem kolem roku 2005 zakoupil jeho novější verzi Horizon 202, který má i delší časy. S ním fotografuji dodnes.
A jak se ti s ním pracuje?
Panoramatický aparát Horizon 202 je takový bytelnější ruský stroj. Vnitřek je poctivé železo, zbytek je dost plastový oproti klasickému Horizontu ze sedmdesátých let 20. století. Má krátké časy 1/60, 1/125, 1/250 a dlouhé časy 1/2, 1/4 a 1/8 sek. Pomocí delších časů se dá krásně komponovat a simulovat delší pohyb auta, větru, lidí… Horizon 202 má pevný hledáček, který sice není odnímatelný jako u klasického Horizontu, ale mě naprosto vyhovuje. Fotografuji z 99% ze stativu, ať už z bytelného Vanguardu Tracker 4 nebo z monopodu Vanguard. Delší časy ani bez stativu nelze použít. Horizon 202 má širší objektiv 2,8/28mm a na negativu vytváří formát 24x58mm. Já jsem léta používal filmy Ilford Pan 100, ale v poslední době jsem si zvykl na Fomapan 100, který používám také ve středoformátových aparátech. Já vlastně zpočátku tvorby zkoušel kde co, různé kombinace filmů a vývojek – dokonce jsem i jednu dobu vývojky zkoušel míchat a vážit z jednotlivých chemikálií! Nakonec jsem ale zjistil, že toto není cesta pro mě. Že vlastně nefotím, ale čas trávím pokusnictvím, které už za mě udělali jiní. Dnes mi jako negativní materiál slouží z 99% dvojice filmů Fomapan 100 a další legenda – Kodak Tri-Xpan 400. Vyvolávám v legendě legend: Rodinalu nebo D-76 od Kodaku.
Máš nějaké fotografické vzory?
Fotografické vzory jsem měl. Na začátku mé tvůrčí práce to byl Mirek Bílek a Milan Borovička. Dále Miloslav Stibor, se kterými jsem se nakonec dokonce osobně potkal na Institutu Výtvarné fotografie. A také to byli a dodnes jsou Josef Sudek a Jan Svoboda. Díky Josefu Sudkovi jsem vlastně začal fotografovat panoramatickým aparátem a samozřejmě jsem znal jeho legendární dílo Praha Panoramatická, které jsem zakoupil na začátku 90. let v jeho druhém vydání. Tato kniha je naprosto úžasná. Dnes už z historického hlediska nám ukazuje Prahu, která už vlastně z větší části neexistuje, Prahu kterou už takto niko nikdy nevyfotí… Dále je potřeba připomenout, že Josef Sudek svou Prahu fotografoval tak archaickým přístrojem a s takovou trpělivostí (po každém snímku musel měnit film), že by to dnešní digitální fotografové naprosto nechápali, natož aby se do něčeho podobného vůbec pustili! Výsledky ale mluví za vše. Kdo někdy spatřil na vlastní oči originály Josefa Sudka, tak mi musí dát za pravdu.
Je něco, co bys chtěl vzkázat našim čtenářům?
Ať se snaží dělat tu svou fotografii velmi poctivě. Tak jako to dělával právě třeba Sudek a jiní. Ať „jen“ věci neskenují a nedávají na sociální sítě, kde to má jepičí život. Pokud se člověk zabývá klasickou fotografií a má to jako tvůrčí výpověď, ať jde cestou vlastní fotokomory – od vyvolání filmů až po krásnou, tvůrčí práci pod zvětšovacím přístrojem, kde výsledky svého snažení člověk vidí následně nabíhat v misce s vývojkou. Klasická zvětšenina udělána na barytový papír je prostě nádherná a navíc vydrží na dlouhá desetiletí a vlastně nás všechny přežije!
Josefe, děkujeme za rozhovor a přejeme spoustu krásných fotek a hodně štěstí (nejen) ve tvém fotografickém životě!
Další fotografie na webu Josefa Koňaříka.
