Mizející Praha továren

Napadlo vás někdy, jak se naše okolí, ve kterém žijeme každý den, rychle mění?

Když jsme se pustili do mapování Prahy našimi panoramatickými miláčky, nevěřil bych, že velmi záhy budeme mít i v našem archivu fotografie, které ukazují nenávratnou minulost.

Před nedávnem mi Michal poslal první fotografie z průzkumu okolí bývalého areálu ČKD a Pragovky a mně bylo hned jasné, že se tam musíme rychle vrátit.

A tak jsme se jednoho listopadového dne potkali za svítání u kávovaru v trafice nad stanicí metra Kolbenova. Přes výlohu jsem se díval na trubky propojující průmyslové budovy a ulici, po níž kráčelo pár osob v montérkách. Jak to tu asi vypadalo a žilo v dobách největší slávy? Ptal jsem se sám sebe v duchu.

Historie zdejší průmyslové části se začíná psát na konci 19. století, kdy inženýr Emil Kolben zakládá společnost Kolben a spol. Postupně se rozšiřuje a přidává další podniky, aby v roce 1927 vznikla společnost Českomoravská–Kolben–Daněk, zkráceně ČKD. A do skupiny firem pod ikonickou zkratkou ČKD patří i výrobce automobilů Praga.

A její bývalý areál, dnes označovaný pod jednotnou zkratkou Pragovka, byl naším prvním cílem.

Vcházíme do svérázného světa hal, betonu, trubek a harampádí. Michal mne vede na konec ulice Na Černé strouze. Ukazuje mi záběr, který tu před časem pořídil. Dnes velká část záběru již neexistuje. Za plotem z vlnitého plechu se činí obří bagr a vycházející Slunce mizí v oblacích prachu, který zvedá. Opodál rostou nové obytné komplexy.

Naše postávání a rozhlížení je asi na místní poměry podezřelá činnost, a tak se velmi záhy stáváme předmětem zájmu kde koho s dotazem, co tam pohledáváme. Naštěstí to končí vždy jen s tím, ať tu či onde nelezeme.

Jdeme se podívat na Halu 18.

Ta jako jediná zůstala z obřího komplexu několika hal, z nichž dnes již nic není. Byla postavena na konci třicátých let a nacházela se v ní lisovna a kalírna. Stále jsme pod pečlivým dozorem. Sledujeme a fotíme tedy halu s odstupem. Jak se jen trochu přiblížíme k plotu, hned je u nás někdo a vyhání nás pryč.

Je to monumentální železobetonová stavba. I v tom neutěšeném stavu má své kouzlo. Nebo právě proto? Dozor má ale občas i své plusy, a tak se dozvídáme, že by tato hala měla zůstat stát a časem by se z ní mělo stát kulturní centrum.

Couráme se dál areálem a míříme k ikonickému komínu s vodojemem, což byl dlouhá léta symbol celého areálu ČKD. To se dostáváme k části areálu, který se mění v netradiční kulturně společenské centrum Pragovka Art District, jemuž vévodí nepřehlédnutelný komplex budov ve tvaru E – E Factory.

Jen jsme tu moc brzy a tak do krásné kavárny i výstavní haly nakukujeme přes velké prosklené stěny. Naštěstí je v okolí stále co fotografovat. Ať mizející základy haly 9, vtipná vozítka na parkovišti či všudypřítomná graffiti.

Je skvělé vidět, že není nutné vždy vše zbořit, ale umět smysluplně využít.

Horší je, že mi během focení definitivně odchází malý Noblex 135. Jeho pohon odmítá otáčet objektivem a zlobí i převíjení filmu. Ještě že už mám domluvený servis a s sebou náhradní velký Noblex 150 a pět ruliček svitkového Kodaku Tri-X 400 – krásných třicet záběrů k dispozici.

Vycházíme z areálu Pragovky zpět na ulici Kolbenova a rozhlížíme se kolem. Přejdeme ulici a vydáme se na konec areálu, kterému vévodí obří budova bývalé ČKD Mechanika.

Chvilku pocházíme kolem a zkoumáme situaci, kudy by se tam dalo dostat. Z vnitřku budovy je slyšet skateboard. Hned na začátku budovy nakonec objevujeme lehce zarostlý vchod. Dříve tu byly asi klasické dveře. Dnes větvě křoví a zbytek plotu.

Vlezeme dovnitř a spadne nám brada. Jsme v obrovské hale, která se táhne kam až oko dohlédne. Skateboardista si očividně oddechne, protože jako ostraha opravdu nevypadáme, byť naše monopody mohou trochu připomínat obušky 🙂

Je nám jasné, že tady se vyřádíme.

Obřími, sem tam ještě i prosklenými továrními okny, do haly proudí sluneční paprsky a přes prázdné tabulky o své místo bojují různé rostliny. Na podlaze se válí tu a tam rozbitá židle, zbytek kabelu, stolu nebo kusy zdí a skla. A všemu tomu vévodí obří malby po stěnách.

Sebemenší šustnutí se rozléhá halou jako by bylo zesílené mohutným zesilovačem. V dálce štěká očividně nastartovaný hlídací hafan. To místo má fakt své kouzlo.

Ta snad nekonečná hala je vždy po pár desítkách metrů částečně přepažena. V druhém oddílu nacházíme další malířské dílo. Velmi zajímavě provedený portrét dívky myjící kdo ví co. No a proč to nepřiznat, obsadila nám pár políček na filmu. Co nás ale pobavilo asi nejvíce, že když jsme si s Michalem dělali s ní selfie portrét, tak nám náš iPhone neoznačoval jako detekované dvě naše tváře, ale ten obraz na stěně byl tak věrný, že si iPhone myslel, že jsme tam tři.

Vycházíme z haly i na opuštěnou planinu, kde dříve také stály tovární haly, ale dnes je zde úplně prázdná sem tam zarostlá plocha. Až tam si uvědomíme, jak je ta budova velká.

Můj Noblex 150 postupně ukrajuje políčko po políčku. Uvnitř haly oceňujeme naše monopody. Rozdíl jasů je docela velký a ve výsledku se pohybujeme s časem okolo 1/30s, což už se dost blbě drží v ruce. Ono to není jako u klasické závěrky, kde to cvakne a je hotovo. Jak se nám ten objektiv otáčí, tak výsledná doba, po kterou nesmíme foťák rozhýbat je o dost delší. Pro čas 1/30s je to cca. 2 – 3 sekundy, než objektiv oběhne celé své kolečko. Ostatně podívejte se na přiloženém videu, co jsem našel na Youtube.

Expozici měříme pomocí aplikace Lumu Light Meter, ale já testuji i externí expozimetr Gossen DIGISIX 2. Chce to trochu cviku, ale docela se s ním sžívám.

Skoro ve stejný čas s Michalem převíjíme políčka na posledních ruličkách našich TRI-Xů. Jsme zpět v hale, kde sluneční paprsky malují po podlaze různé obrazce a dotváří tak další z mnoha jejích tváří. Ještě si ji projdeme a vše fotíme na mobil. Člověk nikdy neví 🙂

Naposledy se pohledem rozloučíme s úžasnou malbou na stěně a jdeme ven. Oklepeme ze sebe prach, kousky roští a míříme zpět mezi lidi.

Nedaleko právě na obědy otevírá jídelna Kolbenka.

Tahle mizející část Prahy má své kouzlo a jsem rád, že ji ještě můžeme dokumentovat. Nebude trvat dlouho a bude to tu vypadat úplně jinak.

Michal se cestou do práce v MHD často dost nudí, a tak s pomocí jedné šablony v iMovie připravil krátké video, jak jsme se v Kolbence a Pragovce měli.